Průvodce webovými stránkami Česky  English  Deutsch  Patrola Šlapeto na facebook facebook
Hlavní stránka · Aktuálně · Koncerty · Pro pořadatele · Foto · Video · Kniha návštěv · Napsali o nás
Stáhněte si prosím · Dostaveníčko s První republikou · Kontakt

"TŘICÍTKA JEŠTĚ NEZNAMENÁ SMRT..."
(víkend)

To říká Radan Dolejš (*1964), kytarista, zpěváka vedoucí skupiny Šlapeto, která se v minulých letech proslavila u nás i v zahraničí interpretací staropražských lidových písní. Tleskali jim lidé ve Švýcarsku, na Kanárských ostrovech, v arabských emirátech. Lidové písně hraje Šlapeto bez jakéhokoli náznaku pokleslé dechovkářské žoviálnosti, která bývala jedním z pilířů předlistopadové "masové" kultury. Ne nadarmo stály u zrodu kapely takové osobnosti jako Jiří Suchý a Zdeněk Podskalský.

Úspěch jste začal mít když jste opustil rockové kapely a začal se věnovat slaropražským písničkám. Nelitujete, že nehrajete hudbu své generace?

Za posledních šest Iet jsem toho hodně napsal, edičně jsem s kolegou Kofroněm připravil několik knih, odehrál jsem stovky vystoupení v desítkách zemí světa. Přešlo si stále připadám jako na začátku a mám stále pocit, že se na něco připravuji. Lennon řekl: "Nevěřte nikomu přes třicet," mně bude třicet teď v dubnu. Můj rockerský věk je dávno pryč. Zjišťuji, že mladí kluci hrají mnohem lip než já. Naučili se toho víc i v oblasti organizace, ať už jde o šňůru vystoupení nebo o televizní vysílání.

Nic tedy není jako dřív. Myslím doby, když jste psal písně proti komunistickým "osvícencům" nebo o postpubertálních láskách...

Společenská situace je jiná než před lety, když jsem přišel do Prahy z Ústí nad Labem. Něco docela jiného jsou dnes i příjemně vztahy se ženami. Byl jsem takový cucák, který miloval bigbít a měl velké plány.

Vystupovali jsme v klubech, dělali randál spojený s mnoha průšvihy a přecházeli od jednoho zřizovatele k druhému. Písničky, s jakými vystupujeme dnes, jsme si tehdy hráli jen na večírcích pro vlastni zábavu. Někdy jsme je také po představení zahráli na přidanou, když nám došel repertoár od Olympiků a Katapultů. Zjistili jsme tak, že nám právě písničky na přidanou jdou nejlíp, ale nikdy by nás nenapadlo, že jednou budou plnit sály divadel, kde jsou stovky, někdy i tisíce diváků.

Jak vlastně se zrodilo Šlapeto?

Kapela vznikla na mých pětadvacátých narozeninách v dubnu 1989. Pracoval jsem tehdy jako domovník, topič a účetní v Domě rekreace ROH v Pra ze Na poříčí. Oslava trvala tři dny. Přicházela spousta známých, muzikanti, novináři, filmaři, spolužáci z fakulty a konzervatoře. Tehdy nad Prahou skutečně zářily hašlerovské hvězdičky a mne napadlo, že by právě tohle mohla být moje parketa. Po měsíci jsme měli první vystoupení v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka a okamžitě jsme dostali pozvání na desítky dalších vystoupení. Objeli jsme skoro celou republiku a pak nás pozvali do Švýcarska. Hráli jsme zdánlivě docela prosté písničky. Chlap dokáže ženskou políbit a obejmout, ona se dokáže napít piva a rumu... Pan Suchý nám nabídl vystupování v Semaforu a moc nám pomohl i režisér Zdeněk Podskalský. Od začátku nám fandil. Dal mi kupříkladu k dispozici Hašlerův archiv. Mohli jsme tak hrál písně, které po Hašlerovi vlastně už nikdo nenahrál. To nám připadalo nespravedlivé a pustili jsme se do nich.

Vaše interpretace je však velice původní, liší se od té dechovkářské...

Šlapeto je vlastně vyhraněný životní postoj, protože je ryze české. Poslouchám pochopitelně Stinga, Dire Straits, ale to, co hrajeme my, je velmi silně vlastenecké, když už mám použít ten zprofanovaný termín. Od bigbítu mám přece jen odstup. Většinu mého času teď zabírá organizování koncertů nebo natáčení v televizi či ve studiu. Když chce člověk udělat nějakou věc slušně, musí na to jít se vší poctivostí vůči sobě a věnoval tomu veškerý čas.

Ve srovnání s jinými kapelami máte podstatně nižší vstupné...

To je pravda, a dost kolegů z branže se nám proto směje. Máme ovšem většinou zcela vyprodáno. Cenu vstupného bychom chtěli držet na hranici třiceti korun. Chceme, aby na nás mohla přijít celá rodina.

Neměli jste strach, že budete hrál jen pro pamětníky?

Obavy byly, ale na první vystoupení chodili zejména mladí lidé. Ti v době, kdy ty písničky vznikaly, ještě nebyli na světě. Spousta lidí nám píše, chtějí se ty písničky naučit a zpívat je v okruhu svých známých. Je to krásný pocit, když jsou v sále pěkný holky, kterým ještě není dvacet, a ty písničky jim jdou z duše...

Takže staropražské písničky mají šanci...

Dokazují, že jsme se ještě nepoameričtěli, že to dobré přetrvává přes obrovský tlak masmédií. V Praze rychle ubývají putyky a šantány a s nimi se ztrácí i atmosféra. Když člověk jede třeba jen z Jižního Města magistrálou do centra Prahy a vidí to množství poutačů, je mu divně.

Stýská se vám?

Ano. Vytrácí se duch staré Prahy, který dýchá z navlhlého kamení a trochu zpocené pivní poezie. Venku je často nevlídno a sychravo, lépe je přece jen v hospodě. Tam se zpívá, komunikuje. To je naše velká tradice, l politické strany se u nás zakládaly, transformovaly a rozpouštěly v hospodách. Pražské postavičky roznášejí pivo, utopence, očka, informace, klepy. To vše chceme písničkami oživit, a tak se stáváme také určitými relikviemi tohoto magického města.

Každý z členů má však své občanské povolání, ve kterém mohl leccos dosáhnout...

To je velká legrace. Kolega Ivo Zelenka je například šéf výpočetního oddělení na ministerstvu hospodářství. Michal Žára je truhlář a podnikatel, Jiří Hölzl je virtuos na klasický akordeon a basista Petr Kůs, který u nás zpívá, hraje a maluje nádherné kulisy, je folková legenda. Já jsem původně rocker a vzděláním historik. Nyní dokončuji disertační práci na téma Soumrak demokracie v Evropě třicátých let na pozadí tvorby Voskovce a Wericha...

Vaše vystoupení se stávají jakýmsi hudebně divadelním rituálem...

I publikum, které nás dobře zná, ví, že vždycky přijdeme s novým fórem. Vše je samozřejmě třeba aktualizovat. Náš nejnovější soudobý hit má název "Cessna, Cessna, Cessna, těžko se budím ze sna". Na jevišti se všude snažíme navodit staropražskou atmosféru. Na koncertech máme za sebou kulisu staré Prahy a před ní na šňůře vlastní spodní prádlo. Když si ho na koncertech pereme, nemáme si ho kde pořádně usušil. Po představeni si navlékneme čisté a suché trenýrky a trička a jdeme o dům dál.

Michal Bartůšek